50.08780N, 14.45310E
Jelikož minulá šifra již byla „pokořena“ (hodně silné slovo :-), mám tu pro vás další, která by vám měla pomoci při vašem putování trollími blaty.
Malá vodítka. Nadpis tentokráte není součástí šifry. Co řádka, to jedno písmeno. Co odstavec to jedno slovo.
Tak hodně štěstí.:-) Minimálně větší, než měl chudák Éros při jeho funkci domácího mazlíčka u trollů.
//
Domácí mazlíčci
Trollové milují své domácí mazlíčky. Vzdávají jim hold a manipulují s nimi obezřetně. (1.)
Většina malých chrámů, rašících v trollích oblastech jako houby po dešti, (2.)
je zasvěcena bohům domácích mazlíčků. Ale nenechme se tím nijak stresovat. (3.)
Pravda někdy bývá skryta příliš hluboko. (4.)
Vcelku řečeno, trollové sice své domácí mazlíčky milují, ale poněkud podivným způsobem. (3.)
Já sám jsem byl ostatně nedobrovolně vystaven několika důkazům trollí lásky. (2.)
A vždy jsem byl velice rád, když polevila. (3.)
Co si budeme nalhávat, prakticky jedinými trollími mazlíčky jsou totiž lidé. (2.)
Jaký kraj, takový mrav, řekli byste. Ale poslouchejte, co to vlastně všechno obnášelo. (5.)
Péče o kopr a separace zrn obilí byly mé hlavní povinnosti. (1.)
Samozřejmě vyjma mé krátké péče o trollata, lehko zapomenutelné, (2.)
i když pestrobarevné a plné drobných radostí, (3.)
o které pojednala malá studie, ke které se snad časem také dostanete. (1.)
Jen má silná vůle mi zachránila duševní zdraví při plnění ostatních povinností. (2.)
Musel jsem dělat cokoliv, co si nějaký troll či trollka umanuli. (1.)
Příklady za vše. Často se na mně zajel enormně vyvinutý troll jen proto, (1.)
aby si ověřil, v čem už stačí trollkám a v čem ještě ne. (1.)
Další oblíbená činnost byla „mokrá vařečka“. Ti, co byli v armádě, (2.)
jistě vědí. Mor černý nechť napadne trolla, který tuto kratochvíli vymyslel. (2.)
A další. Plazení skrz kopřivová pole, (4.)
občas i díkybohu mravné, hrátky trollí omladiny (2.)
a mnoho dalších, rafinovaně vymyšlených, druhů mučení. (1.)
Jistě jste poznali, že jsem byl na začátku našeho pojednání poněkud apatický a ironický. (3.)
To samé, ba i ve větší míře, doporučuji všem, kdo se kdy stali trollími mazlíčky. (3.)
A pro mezidobí tu máme další sebraný spis Érose Echtšulína. Tentokrát o jeho zkušenostech s trollími dětmi, tzv. trollaty.
„Trollí mládež. To je kapitola sama pro sebe. Věřte mi. Na svých cestách jsem navštívil,
jak jsem již dříve zmiňoval, mnoho trollích kmenů. Ne vždy bylo přivítání milé a vřelé, a ne vždy vůbec nějaké bylo,
ale co také čekat od takto divokých bytostí. Tak tomu také bylo u kmene, o kterém vám chci vyprávět.
Původně jsem byl tímto kmenem zajat. A mučen. Ale to sem nepatří,
o tom budu vyprávět jindy. Po určité době jsem získal jisté pravomoce. Například být hračkou místním trollatům.
Být hračkou trollatům je lehká práce. Ovšem pouze pro jiné trolly.
Pro normálního člověka je to činnost velice těžká,
bolestivá, vyčerpávající, ponižující a
já ji nenáviděl úplně nejvíc na celém světě.
Možná si budete myslet, že jsem zhýčkaný. Tak posuďte sami.
Trollata jsou neustále hladová. Také hlučná. A hlavně to nejsou lidské děti. A to je to,
co je nejdůležitější.
Nejprve mě zkoušela jen ožužlávat, což ještě nebylo tak zlé. Pak to začalo být horší.
Nejprve to bylo první kousnutí. Pak se to začalo zhoršovat,
takže jsem musel zakročit. A to radikálně. A nakonec to bylo i celkem jednoduché.
Mravenci.
Je všeobecně známo, že trollové umí velmi rychle regenerovat svá zranění.
Ne však vždy.
Dvě věci ji zastaví. Oheň a kyselina. Ty fungují spolehlivě. A tak jsem si to zařídil tak,
abych trollata dostal tam, kam jsem potřeboval. Na mou, tedy člověčí,
úroveň. To byste viděli, kdybyste tam se mnou byli, jak trollata zkrotla po pokousání mravenci.
Lehce se ubližuje někomu slabšímu. Obzvlášť, když vám to nemůže vrátit. Ale mravenci rozložení sil srovnali.
Stačilo pár kousnutí a rázem bylo po regeneraci. Měli jste vidět,
jak se ta smráďata tvářila, když to zjistila. To bylo najednou uctivosti, to bylo pokory.
Vysloužil jsem si tím i úctu stařešinů kmene. A po pár týdnech i propuštění.“
Jak známe Érose, určitě ve svém spisu zanechal i nějaké skryté poselství. Kdo mi ho sdělí, toho čeká klasická odměna ve výši 3000 zk., druhý úspěšný řešitel získá 2500 zk. a tak dále.
Hodně štěstí.
Martin 🙂
Přečtěme si nyní úryvek z prvního svazku sebraných spisů Érose Echtšulína tak, jak byl zaznamenán neznámým zapisovatelem, a to včetně originální výslovnosti Érota z dob, kdy ještě tak úplně nezvládal obecnou řeč. Pohodlně se usaďte a poslouchejte:
„Já byla fždycky největší odborník, co se trollího kexu týkat.
Sexu, říkáte? Aha, tak sexu, prominout mě, moje obecničtina ještě
není dokonalost. Dakže nyní návrat k trollům. Sex hraje v život trollů
významný role. Hned po chrtné krmi a sránku to být křetí nejoblíbenější
pasivita v každé trollí rodince. Zdy musím pod oknem tnout, že felká část
ostatních obyvatel našich světa ubvykle vnímat trolly jako tivou zvěř. Nic
není blíže ud pravdy. Koprlace sice probíhá zprovidla kdekoliv, kdykoliv a
zeustále, ale volkou úlohu bři ní hřaje také vášeň. Ano, slyšíte správně, vášeň.
Trullové totiž prožívají každou minutu svécho bouřnivého živéta naplno
a s mnohými ritvály. Tak například velice zajímavost být sledovat trollí samice,
když po samotném aktu lásky ukousnou svému partnerovi jeho tenis. Vrce o
trollích sexuálních praklikách najít vy můžete v mém chystaném porgamenu
Kámoššutra.“
Doufám, že jste si odnesli z dnešní ochutnávky díla jednoho z největších tvůrců všech století stejně hluboký dojem jako já.
A kdo si odnesl i něco více než hluboký dojem, nechť se se mnou podělí.
Tentokráte je poselství v textu ukryté velice umně, také, co jiného čekat od našeho starého Echtšulína, a proto jeho objevení bude oceněno trojnásobně oproti předchozímu.
Čas máte do příští seance, která se bude konat 18.10.2014 na místě obvyklém.
Martin
Trollí koláče
Recept vám pomůže připravit trolí koláče zaručeně pravé,
Nutricky výživné a totálně in.
Extrahoval ho z různých zdrojů gurmet,
Extrovert a pozér
Éros Echtšulín.
Jedno srdce trollobijce,
Čtyři elfí střeva,
Sedm trpasličích hlav.
Zamíchat v polévce slepičí
Tupým koncem halapartny, která proklála svár
Orčí zbroje. Dále z této zbroje rez
Utřít se čtyřmi žloutky a travním hnojivem.
Dále přidat ještě něco
Hodně pálivého a nakonec hovínko, co vykakal škvor.
Stlučte vše dohromady a vytvořte koláčů tucet
I klidně víc a
Všechny
Rovnou všechno vyhoďte z okna.
Želbohu se to nedá vůbec jíst.
E!
V pátek se na vás těším. Koukejte si nastudovat reálie, na začátku bude testík bez poznámek.:-)
Jen pro zpestření zasílám recept na oblíbenou trollí pochoutku. Komu se koláč povede „upéct“, nechť výtvor zašle přímo a jen mně, bez dělení se s ostatními členy družiny a zároveň se v rámci dobrodružství i následně bude chovat dle instrukcí.
Za „upečení“ koláče si může každý vysloužit 1 000 zkušeností.
Martin
Byl to ptačí trylek? Nebo jen další vzdálené zaječení někde v nižším patře? Cítím snad na kůži šimrání lehkého letního větříku nebo je to závan otevíraných dveří, za kterými bude číhat další horda nepřátel, kterým jsem nikdy v životě nic neudělal? Já snad ty oči opravdu otevřu…ale nechci, nechci…hrozně se bojím, že umře ta naděje, že jsme opravdu konečně venku….
Zamrkal a chvíli jen tak ležel na kraji palouku a sledoval mraky plynoucí po letní obloze. Maně přejel prsty po strunách své loutny a zkusmo zahrál několik tónů… Za chvíli se pomalu posadil a stále ještě trochu omámeně se rozhlédl po okolí. Různě po okolí byly roztroušeny prastaré rozvaliny zarostlé křovím a bodláčím. A těla. Těla jeho druhů, se kterými se po několik týdnů prosekával tucty nepřátel.
S hrůzou se pomalu otočil ke středu palouku. Byla tam. Uprostřed palouku se opět leskl nezaměnitelný zlatý jehlan. A nebezpečně blízko něho se právě začala zvedat stejně nezaměnitelná silueta obtloustlého kněze z Mazlinburgu. Pomalu se vysoukal na nohy, provedl svůj tradiční očistný rituál …
Ale ne, zpátky ve vlastním světě a jedna z prvních věcí, kterou uvidím, je tohle!!
… a zaměřil svou pozornost na ten malý zlatý jehlan. Nenápadně se rozhlédl…
Ale ne, on je snad nepoučitelný, on se snad chce toho prokletého předmětu dotknout znovu!!
…utřel si náhle vyřinuvší se provazce slin a kulhavě se vydal směrem ke zlaté pyramidě…
Néééé!!!
Takže malé shrnutí k iniciativě, protože mě taky zajímalo, jak by to vlastně mělo fungovat.:-)
Při prvních hodech na iniciativu v encountru si každý hodí svou iniciativu a tu má jako výchozí po celý encounter – zařadí se tak do celkového pořadí iniciativ na své místo. Jeho pořadí se ale může změnit, a to pomocí delay (odložení) tahu nebo díky ready action (připravení akce).
Odložení (delay)
Připravení akce (ready an action)
Odložené akce prakticky nehrajeme a je to dost škoda. Dám příklad jednoho supr využití třeba pro Heliu – hodí si vysokou iniciativu a nemá při svém tahu nikoho, kdo by jí u nepřítele flankoval kvůli sneak attacku. Provede tedy akci pohybu, dojde tím k nepříteli a poté si připraví útok, který bude reagovat na pohyb některého ze spojenců, který se s ní dostane do flankovací pozice u sousedícího nepřítele. No a pak třeba Džeian přijde Helie pomoci s flankováním a jakmile dojde na místo, ve kterém s Heliu flankuje daného nepřítele, tak Helia zaútočí již s flankem. Poté provede svůj útok i Džeian, taky s bojovou výhodou od Helii. Prostě win win pozice, jak by řekl MílaJ. No a Helia se přesune v pořadí iniciativy ze svého původního postavení těsně před Džeiana.
Abych to shrnul, odložení tahu hrajeme veskrze špatně a měli bychom ho hrát tak, jak jsem nastínil a jak je to v pravidlech. Odpadnou tím totiž veškeré nejasnosti, které s tím vždycky byly spojeny. Souběžně s tím to ale znamená, že bychom měli hrát iniciativu také podle pravidel, protože pak to všechno dává mnohem větší smysl.
Abych to shrnul ještě víc, dost se mi tuten systém iniciativy zamlouvá.:-)
(Martin z Boru)
A tak se naše nesourodá družina,
Napnutá jak natažená pružina,
Vydala vstříc nejasným vizím mnichova Id.
Jen doufám, že já na tom nebudu bit.
Dodnes nechápu (mimochodem jistě jste si všimli, že minimálně já jsem celé toto dobrodružství přežil, protože vám ho tu nyní vyprávím – pro zachování jisté míry napětí vám však až do samotného konce neprozradím, kdo se podržel mého příkladu a koho potkal osud jinačí), že jsme dali na podivná, snová vnuknutí mnicha Džeiana a následovali ho na jeho pouti.
Zdá se, že Džeian ví naprosto přesně co dělá, kam má jít a taky co je to nedostatek cykasu. Na to poslední usuzuju z jeho odmítavé reakce, když jsem se na poli dal „do řeči“ s tou makovou panenkou, co tam sázela mák. A dělala to aj tak táááák… A než to stihla dodělat, tak Džeian zmizel v křoví na druhé straně cesty a zbytek družiny s ním. Snad jen kromě Kvída, který si podezřele dlouho zavazoval tkaničku čelem k makovému poli a dělal přitom podivné pohyby levou rukou, které doprovázel mumláním, v němž jsem zaslechl něco jako „opravdu, jako od cizího..“
Co to dupe támhle v křoví, kdopak nám to asi poví?
Ženou se sem trpaslíci, v jejichž čele zlobr zlobí.
Zdá se, že to bude lítý boj a čekají nás převeliké ztráty,
Naštěstí jsem však tu já bych využil soků mínusy a proměnil je v naše kráty.
Džeian se vydal křoví nekřoví směrem, který mu přišel jako ten správný. Takto finguje veškerá naše galvanizace. Prostě jakoby ho tím směrem táhnul nějaký magnát. Není to však žádný lesůmil, a tak praskání větví pod jeho nohama přilákalo pozornost tlupy loupeživých trpaslíků v čele s hrozivým zlobrem. Už už to s družinou vypadalo zle, a tak jsem sáhl do rukávu pro jeden z mých speciálně vycvičených konkordů a zahrál ho na mou loutnu. Úspěch se dostavil okamžitě a prakticky všichni zloduši začali silně pochybovat o smyslu svého bídného života a s vnuknutým pocitem méněcennosti se počali prakticky sami nabodávat na naše meče, píky, dýky a všelijaké jiné nástroje, které jsme měli zrovna po ruce. Nevím, nevím, co by si družina beze mne počala.
Čyři stěny, čtyři špice
Jednou vzkáže, nikdy více,
Co vzkázati nám býti mělo,
Chjo, lepší paměť by to míti chtělo.
Uprostřed mýtiny, kde se bitva z větší části odehrávala, se nacházel podivně osamělý kámen. Na něj se posadil, podobně osamělý a neustálým utíkáním před trpaslíky znavený, Kvído. Jak už to tak bývá, když je štěstí unavené, sedne i na Kvída, i když v tomto případě to do slova bylo spíše obráceně. Po náročně dekoraci se nám nakonec povedlo vyjmout z jistých Kvídových partií podivnou pyramidu. Stisk jeho svěračů však bohužel spustil skrytý mechanismus, který v sobě měla pyramida zabudovaný, aniž bychom ji stihli více prozkoumat. Z pyramidy se vynořila obří rohatá hlava a počala nám něco říkat. Já osobně jsem byl tak ohromen obrazem obrovského tieflinga, že jsem ani nevnímal, co nám vlastně povídal. Poté, co všechna ta důležitá slova dopovídal, tak se kolem nás rozprostřela podivná mlha a my jsme se náhle ocitli v prapodivné místnosti.
Vezmu si jen vaše hlavičky,
Vše ostatní si klidně nechejte.
Vystavím je na své poličky
Od mých mazlíčků teď prchejte.
A ke všemu po kolena v ostatcích všech možných tvorů navršených v kdovíjak hluboké jámě uprostřed čtvercové místnosti. Jen jsme si stihli všimnout, že všem těm tvorům chybí hlavy a už se na nás hrnul podivný dvouhlavý obr. Někdo prohlásil, že to prý je Etin. Já myslím, že to musel být Eten. Ten, co má za bráchu jednohlavého Etana a tříhlavého Etina. Ale to je úplně jedno, protože milý etin se začal rozmachovat kyjem velikosti vzrostlého dubu s evidentní snahou rozšířit svou sbírku vysušených hlav, kterou měl schovanou ve slepé chodbě v jednom z rohů místnosti. Svůj velký zájem vyjadřoval i na něj dosti složitým slovním projevem: „Hlavičky. Chtít hlavičky. Všechny.“ Právě, když jsem se ho chystal zabít přesnou střelou z kuše, cca 1 zrno nad panenku levého oka, kudy šipka nejlépe vnikne do mozku, vyrušil mě ze soustředění podivný pohyb v hromadě kostí a tlejícího masa, na které jsme stáli. Hladce z ní vyklouzli dva slizoidněchapadloidní mrchožrouti, jejichž znehybňující dotyk na vlastní kůži pocítila Helia, kterou jsem následně musel doslova vyrvat ze chřtánu smrti, odtáhnout ji do vedlejší uličky a poskytnout jí základní oživující hmaty spočívající v masáži hrudníku a dýchání z úst do úst. Pak nás vyrušil Kvído. Ten se v průběhu lítého boje také uchýlil do uličky, naneštěstí do té samé. Celou dobu se modlil a jeho bůh ho dokonce i vyslyšel a seslal na etina několik koulí svatého ohně nebo co to bylo. O zbytek se postaral Džeian a housenky se po smrti svého pána rychle zase zavrtaly do své hromádky kostí.
Boj to byl beze sporu lítý a ani nechci vidět, co nás čeká za nejbližšími rohy.
DEN DRUHÝ
Část družiny strávila dopoledne v herně a část v posteli. Která byla která nechám na důvtipu čtenáře. S vyjímkou Solamila jsme mimo hrací čas žádná kouzla nepraktikovali 🙂 Nominovanému PJovi se nečekaně narodila dvojčata, takže jsme začali hrát až ve dvě a s Jarikem – nejhlavnějším s Pýdžejů. Mne osobně vyděsil tím, že si připravil soundtrack (jak nechvalně proslulý Lečo), ale postupem času ubíral volume, takže jsme ho nemuseli asertivně nechat hrát.
Jeho administrace naší skupiny dobrodružstvím fungovala a šlo to jak po másle. Jenže tu nejfatálnější z chyb jsme udělali prakticky hned na začátku. chatrná šalupa mistra lodivoda se dostala do magické bouře a ač dělal co mohl, v jedné chvílí zavelel opustit loď. Družina měla možnost zachránit jen část svého vybavení a při výběru jsme na potápějící se lodi nechal veledůležitý dopis od našeho dobrodince – zato kus plachty, dva štíty, pochodeň a éterický olej jsme si vzít nezapomněli. Martin si na dopis vzpomněl, ale už bylo pozdě.
Když jsme se probrali na pevnině ostrova, kde pláž přecházela do pouště a poušt do skal či do sopky nás přívítal neznámý cizinec tím, že na nás poslal písečnou bouři. Ta nás trošku pochroumala a než jsme se posbírali, už k nám hopkalo pět stvoření. Opico-netopýro-vydry jsme překřtili na Bhokarala a jelikož se s nima Chrabroň naladil na stejnou notu, nechali jsme se od nich vést směrem voda a směrem jejich šaman. Říkali si Apokalyté. S vyjímkou jednoho tekutého písku, kde se vycachtal Sad, se po cestě nic nestalo. Jen to na ostrově bouchá, klepe se země a všechno vypadá tak nějak bez života. Apokalyté dlabou červy a smrdutý mech. Chrabroňovi a Timboktoo to šmakuje.
Po kameném tobogánu jsme dojeli do nitra země, kde nás přijal starý prošedivělý šaman. Ten uměl trochu obecné řeči, leč dohromady použival tak 25 podstatných jmen. Z jeho přednesu jsme pochopili, že bohové jsou zlí, zabili učitele a pokud máme klacek-oheň, mohli bychom zabít bohy. Nebo tak něco. Nakonec jsme se vydali směrem Škola, kde jsme měli dokázat šamanovi, že nejsme zlí,ale dobří.
Po cestě nám ovšem cestu zastoupil modrý šedokožec a kopie toho co nás uvítal písečnou bouří – lépe řečeno, přiletěl. Díky svému ántré si nás hned získal, tak jsme si sedli do kruhu a poslouchali jeho vyprávění o bájném a mocném Hurovi, sedmi entitách chaosu a velké válce, které vyústila k zabití Hura do země a jeho rozdělení na deset Huriků. Jedním z nich byl náš vypravěč – Tenebron Zavržený – a těch zbylých devět jeho bratrů, kterým se chce dostat na kobylku. Potomci entit, jež se Bentity zvaly, prý vytvořily zbraň, kterou ukryly v místě za clonou, kam žádný Hurik nemůže – my ale ano. Takže pokud mu ji přineseme, tak nás dostane z ostrova. Plácli jsme si hned a šup, už jsme okukovali kašnu – posvátné místo, kde je uložená zbraň. V tu chvíli po nás chtěl PJ nakreslit, jak si ji představujeme. Martinova skica pancéřové pěstí (aneb RPG – je dobrej!) vymalovaná kouzelnými znaky hbitou rukou Džeianovou vypadala prakticky jako kopie toho, co pozdějí vytáhl Jarik z rukávu. (kurnik-za tohle nás do toho finále pustit mohl!!). Ve fontáně jsme aktivovali projekci a dívali se na celou historii, tak jak nám ji Tenebron popsal. Díky vodnímu sloupci jsme na sloupech viděli i písmena a po malém hintu od Pj ji Chrabroň s Timboktoo rozlouskli. Jednotlivé vlastnosti typu „mocnost“ nebo „hravost“ nás pak po vyslovení teleportovaly na místo zkoušky, kde odměnou za úspěch byla jedna třetina „zbraně“. První, logickou chodičku se dvěma panáčky, zvládl Chrabroň s Tomem za kibicování ostatních, druhou „hravost“ pak dal Džeian s Timboktoo (majstrštyk!), třetí bludiště jsme po chvilce vzdali a čtvrtou „mocnost“ zvládl Sad se svými útoky a obranami na jedničku. U kašny jsme tedy složili „zbraň-klacek-oheň“ a hned jak se nabila, tak nám PJ hrací den ukončil.
Plni dojmů jsme vyrazili na večeři a grilované specialitky, aby nám zkazila chuť smska o tom, že nepostupujeme. Později jsme v herně u magnetického fotbálku (to jsme se zasmáli) vyslechli ortel – že pokud bychom vzali dopis, jsme ve finále. To je pech.
No nic, tak příští rok to třeba klapne 🙂
(Džeian Hai-čus, čaroděj druhé kategorie)
P.S. – tričko POKORU KURVA koupíte zde
INTERMEZZO
Nepoučeni z loňska, vydali jsme se oslavit postup (vlastně nás postupová sms zastihla už na půli cesty) do místního uber-podniku, do Apolla. Nejprve to vypadalo, že je dnes zavřeno – ani ti z nejlepším sluchem neslyšeli přebasovanou aparaturu – ale nakonec bylo otevřeno.
Narozdíl od loňska nebyl před vchodem ani elektrický býk, ale ani stánek s langoši a potetovanou prodavačkou – takže jsme neváhali a vstoupili rovnou dovnitř. Třicet zlatých na osobu nám zajistilo pokojný vstup dovnitř a už jsme se hrnuli na „naše“ místo. Ještě než druhá runda medoviny protekla našimi hrdly, už padaly zlaťáky do boxovacího automatu. Po několika úderech, kdy jsme místním borcům nasadili vysokou laťku, jsme se přeorientovali už jen na alkohol. Rundy se točily a začínalo to nabírat nesprávný směr. Jediná Timboktoo vypila lektvar odolnosti proti ohnivé vodě, takže nás pozorovala s čím dal větším soucitem. V jedné chvíli hlahol svolával na souboj dvou borců až z dalekého thajska. My se solného kraje neznáme borce z cízu, ale sledovali jsme jejich údery s obdivem. To jsme ještě netušili, že bojovník jménem Jindroj je jednou z vedlejších postav našeho dobrodružství. Jen se borci rozprchli, byli jsme vtaženi do lákavých tónů Montyho čardáše (či jak se jmenoval místní DJ) a tancechtiví hrdinové se začali porůznu svíjet na parketu za průběžného doplňování hladiny alkeholu. Solamil, Sad a Timboktoo v jedné chvílí vyklidili pole (jestli společně to nikdo neví) a zbytek družíny držel tempo.
V jedné chvílí barbarka z jiné družiny začala postupně zvedat a přenášet členy družiny s takovou grácií, že nebýt opilí, hned jí nabídneme hostování. Jí se pokusil zvednout jen Corvus a kdo ví, co všechno si při tom natáhl. Asi hodinu před skončením hracího času se Džeian, věrný svému „nalosovanému“ přesvědčení položil do role-playingu natolik, že zcela nevědomky vyprovokoval útok příležitosti od neznámého borce. Následný hod na iniciativu mu bohužel nevyšel. Útočník jej uchopil jednou mocnou prackou kolem krku, příčemž jinak hbitý a duchapřítomný Džeian uvnitř časového paradoxu pouze očekával smířeně svůj osud. Leč v tu chvíli se, zcela nečekaně, objevil prve zmíněný Jardoi mlátička a útočníka odnesl z místnosti. Díky míře medoviny se pak Džeian prakticky ihned oprostil od této nepříjemné vzpomínky a pokračoval v tanci…aby si detaily ohrožení jen v útržcích vybavoval v hodinách a dnech následujících.
Nad ránem, za zpěvu ranních ptáků a svitu slunce jsme se vrátili na ubikace a okamžitě zaujali horizontální polohy (někteří dokonce oblečení). Ještě štěstí, že jsme poprvé v historii urvali odpolední blok hraní!
(Džeian)
